DIVOKÝ HON: PRADÁVNÁ BOUŘE MRTVÝCH, KTERÁ DODNES LÉTÁ NAD MORAVOU
Existují příběhy, které nezmizí. Mění si jména, mění si tváře, ale jejich jádro zůstane stejné. Divoký hon je jedním z nich. Je starší než křesťanství, starší než naše vesnice. A když v listopadu u nás na Hané začne hučet vítr od Chřibů, je pořád stejně mrazivý jako před tisíci lety.
VICHŘICE, KTERÁ NENÍ VÍTR
Představ si to podle vyprávění starých lidí ze Švábenska. Je hluboká noc, po Dušičkách. Na poli leží mlha. Najednou se zvedne vítr, tak silný, že ohýbá stromy. Ale není to obyčejný vítr. V tom větru štěkají psi, troubí lovecké rohy, dusají kopyta. Na nebi, mezi mraky, letí černý průvod.
Vpředu jede Pán. Obrovská postava na vraníkovi, jehož oči svítí modře. Má roztrhaný plášť, který vlaje jako mlha, a v ruce kopí nebo bič. Za ním desítky jezdců v kápích, bez tváří, průsvitní jako pára. A před celým průvodem běží psi. Ne obyčejní. Velcí jako telata, černí jako saze, s rudýma očima a s pěnou u tlamy. Říkalo se jim Hellhounds - pekelní psi.
Tomu se říkalo Divoký hon, Divá honba, Štvaní. A platilo jediné pravidlo: Kdo ho uvidí, toho si vezme. Kdo ho uslyší a nezalehne, ten do roka zemře. Jediná záchrana byla padnout tváří k zemi, zavřít oči, nehýbat se a hlavně se nemodlit. Modlitba prý hon přitahovala, protože mrtví slyšeli živé slovo. Kdo ležel tiše jako kámen, toho hon přeskočil.
KDO VLASTNĚ VEDE HON? TŘI VRSTVY JEDNOHO MÝTU
Mýtus Divokého honu má tři vrstvy, jako letokruhy stromu. Nejstarší vrstva je pohanský bůh bouře. U Germánů a Seveřanů to byl Wotan, u nás známý jako Ódin. Bůh s jedním okem, pán mrtvých, pán vědění a zuřivosti. Jezdil na osminohém koni Sleipnirovi a vedl armádu einherjů - padlých válečníků z Valhally. Když přišla podzimní bouře, lidé neříkali "prší". Říkali "Wotan jede". U starých Slovanů byl jeho obdobou pravděpodobně Veles nebo Perun. Veles jako pán podsvětí, který odvádí duše, Perun jako hromovládce, který se žene po nebi na voze.
Druhá vrstva je křesťanský trest. Když přišlo křesťanství, pohanský bůh se stal ďáblem. Z Ódina se stal Noční lovec, Divý muž, nebo prokletý šlechtic. Nejčastější česká pověst říká: byl to pán, který lovil v neděli, i když zvonily zvony na mši. Křičel na své psy: "Jen dál!". Bůh ho za to proklel, aby lovil navěky, bez odpočinku, bez možnosti sesednout. V Čechách se mu říkalo Hola, na Moravě Štěpán, nebo Franc.
Třetí vrstva je průvod neklidných mrtvých. Později se význam posunul. Už to nebyl jen trest pro jednoho, ale trest pro všechny. V honu jely duše těch, kteří nemohli najít klid: sebevrahové, popravení zloději, děti zemřelé bez křtu, ženy zemřelé při porodu, vojáci padlí v bitvě a nepohřbení. Jejich nářek byl ten vítr.
PROČ PRÁVĚ TEĎ NA PODZIM?
Divoký hon není letní strašidlo. Objevuje se v přesně vymezeném čase: od 31. října, starého keltského Samhainu a našich Dušiček, do 6. ledna, Tří králů. Vrcholí v tzv. Dvanácti dlouhých nocích - Rauhnächte.
Staří lidé věřili, že v tomto čase se svět živých a mrtvých otevírá. Země spí, slunce je slabé, hranice mizí. Duše se vracejí podívat se domů. A pokud jim nezapálíte svíčku a nenecháte kousek jídla na stole, rozhněvají se. Proto se na Dušičky pekly malé bochánky "dušičky". Proto se na Štědrý večer dával na stůl talíř navíc. A proto se na zápraží v bouřlivou noc nechával kousek chleba a soli. Aby Divoký hon jen proletěl a nebral si nikoho s sebou.
Když proletěl nad vesnicí, znamenalo to neštěstí. Do roka přišel mor dobytka, neúroda, požár, nebo válka. Psi celou noc vyli, i když nic neviděli. Krávy nedojily. A lidé nacházeli ráno na poli otisky kopyt, které vedly odnikud nikam.
MORAVSKÉ STOPY
U nás na Moravě se Divoký hon držel obzvlášť dlouho. V kronikách z 16. století z okolí Bučovic se píše o "ohnivých psech nad lesy". Babičky v Mouchnicích a Švábenicích ještě před sto lety strašily děti: "Nechoď ven, jede Divoká honba, sebere tě!"
Říkalo se, že nejčastěji létá nad třemi místy: nad Chřiby, tam kde jsou staré pohanské mohyly, nad Drahanskou vrchovinou, kde vítr nemá překážky, a nad opuštěnými úvozy a starými popravišti, kde zůstala krev. Až do 19. století existoval v některých vsích zvyk "zavírat dveře před honem" - za bouře se zatloukly okenice, uhasil oheň a celá rodina si lehla na zem v jizbě.
PROČ SE HO POŘÁD BOJÍME?
Psychologové dnes říkají, že Divoký hon je archetyp. Je to zhmotnění našeho strachu z nezkrotné přírody, ze smrti, která si bere bez ptaní, a z viny. Je to bouře, které nemůžeme poručit. Proto přežil. Proto ho znáš.
Znáš ho z Kytice Karla Jaromíra Erbena, kde se v baladě Štědrý den zjevují přízraky. Z Goetheho Krále duchů, kde otec veze dítě lesem a za nimi letí král duchů. A hlavně ze Zaklínače. Andrzej Sapkowski vzal přesně tenhle starý, evropský mýtus a dal mu novou tvář - Rudé jezdce v ledovém brnění, elfy z jiného světa, kteří přicházejí pro duše. Hra Zaklínač 3: Divoký hon je dnes nejslavnějším zpracováním téhle pověsti na světě.
A když příště v listopadu uslyšíš nad Švábenicemi kvílet vítr a vzdálený štěkot, vzpomeň si. Možná to není jen vítr. Možná to nad poli opět táhne Divoký hon.
ZDROJE INFORMACÍ
1. Erben, Karel Jaromír - Kytice z pověstí národních (1853) - balady Štědrý den, Divá Bára 2. Grimm, Jacob - Deutsche Mythologie (1835) - kapitola o Wutanovi a Wild Hunt 3. Lecouteux, Claude - Phantom Armies of the Night: The Wild Hunt and the Ghostly Processions (2011) 4. Váňa, Zdeněk - Svět slovanských bohů a démonů (1990) - slovanský Veles a Perun 5. Petráň, Josef - Dějiny hmotné kultury a lidové tradice na Moravě - pověsti z Bučovicka a Chřibů 6. Wikipedia - Wild Hunt / Divoký hon - přehled evropských variant mýtu 7. Sapkowski, Andrzej - Zaklínač sága a CD Projekt RED - Zaklínač 3: Divoký hon (2015) - moderní zpracování
© 2026-11/1 V M S
