SLOVÁCI MAJÍ PRÁVO NA VLASTNÍ STÁT A PROTO NEMĚLO SMYSL JE NÁSILÍM DRŽET V ČESKOSLOVENSKU
CO ZNAMENÁ PRÁVO NÁRODŮ NA SEBEURČENÍ
Princip sebeurčení nevymysleli čeští ani slovenští politici. Do mezinárodní politiky ho vnesl americký prezident Woodrow Wilson ve svých Čtrnácti bodech z ledna 1918. Wilson řekl, že každý národ má právo svobodně rozhodovat o svém politickém statusu a formě vlády.
Po druhé světové válce se tento princip stal součástí mezinárodního práva. Charta Organizace spojených národů v článku 1, odstavci 2, hovoří o "rozvíjení přátelských vztahů mezi národy založených na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů". Závěrečný akt Helsinské konference z roku 1975 pak potvrdil, že všechny národy mají právo určovat svůj vnitřní i vnější politický status bez vnějšího vměšování.
Právo na sebeurčení má dvě roviny. Vnitřní znamená právo na autonomii, na vlastní jazyk ve školách a na úřadech, na samosprávu. Vnější znamená právo až na vytvoření vlastního nezávislého státu. Pro národy, které byly po staletí součástí větších říší, jako byli Slováci v Uhersku, je tato vnější rovina klíčová. Slováci nikdy neměli svůj moderní stát až do 20. století. Proto je pro ně vlastní státnost nejen politickou, ale i symbolickou otázkou důstojnosti a dokončení národní emancipace.
VZNIK ČESKOSLOVENSKA A OTÁZKA SLOVENSKÉ AUTONOMIE
Československo v roce 1918 vzniklo právě s odvoláním na právo na sebeurčení. Češi a Slováci argumentovali, že jako utlačované národy Rakousko-Uherska mají právo na vlastní stát.
Problém byl v tom, jak bylo toto právo vyloženo uvnitř nového státu. Pittsburská dohoda z 30. května 1918, podepsaná T. G. Masarykem a zástupci krajanských spolků v USA, byla jasným příslibem vnitřního sebeurčení pro Slováky. Slibovala, že Slovensko bude mít vlastní administrativu, vlastní sněm a vlastní soudnictví a slovenština bude úředním jazykem.
Ústava z roku 1920 však zvolila jinou cestu. Zavedla konstrukci jednoho československého národa a unitární, centralistický stát. Slovensko se tak ocitlo v situaci, kdy sice získalo vnější sebeurčení vůči Budapešti, ale ztratilo vnitřní sebeurčení vůči Praze. Nedostatek slovenské inteligence po maďarizaci vedl k tomu, že tisíce úřednických a učitelských míst obsadili Češi. To vytvořilo pocit, že Slováci nejsou ve vlastním státě pány, a živilo autonomistické hnutí Andreje Hlinky.
VÝVOJ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE A FEDERACE
Po roce 1945 a zejména po roce 1948 bylo jakékoliv volání po autonomii označeno za buržoazní nacionalismus a trestáno. Teprve Pražské jaro přineslo ústavní zákon o československé federaci, který od 1. ledna 1969 vytvořil formálně dvě republiky. I když reálná moc zůstala v rukou KSČ, byl to důležitý krok k uznání vnitřního sebeurčení. Slovensko poprvé získalo vlastní národní radu, vládu a ústavní zakotvení.
Po roce 1989 se ale ukázalo, že formální federace nestačí. Češi a Slováci měli diametrálně odlišnou představu o tom, co má společný stát dělat. Většina Čechů chtěla funkční federaci s rychlými ekonomickými reformami. Většina Slováků chtěla volnější svazek, konfederaci, s větší ochranou slovenského průmyslu a s mezinárodní subjektivitou Slovenska. Když se dvě představy o vnitřním sebeurčení rozcházejí natolik, že blokují fungování státu, nastupuje otázka vnějšího sebeurčení - tedy práva na vlastní stát.
ROK 1992 - KDYŽ SE SEBEURČENÍ STALO REALITOU
Rozhodnutí o rozdělení nebylo přijato v referendu. Podle sociologických výzkumů z léta a podzimu 1992 si rozdělení přálo jen 36 % Čechů a 37 % Slováků. Většina si přála společný stát zachovat. Volby v červnu 1992 však vyhrály strany s odlišnými programy - ODS v Česku a HZDS na Slovensku.
Jednání Václava Klause a Vladimíra Mečiara ukázala, že dohoda o funkční federaci není možná. V takové situaci je v demokratickém světě legitimní, aby se uplatnilo právo na vnější sebeurčení. Místo násilí, jaké zažila Jugoslávie, zvolili čeští a slovenští politici dohodu.
A právě absence masového odporu proti rozdělení je důležitá z hlediska sebeurčení. Kdyby slovenský národ nechtěl opustit společný stát, postavil by se v roce 1992 proti jeho rozdělení masovými demonstracemi a stávkami. Nic takového se nestalo. Ve svobodných volbách dali Slováci hlasy stranám hlásajícím suverenitu a vznik samostatného státu přijali klidně a v mnoha případech s oslavami. To byl tichý, ale jasný projev vůle.
BYLO ROZDĚLENÍ PROTIZÁKONNÉ?
Nikoliv. Zánik Československa je učebnicovým příkladem pokojného uplatnění práva na sebeurčení ústavní cestou.
Dne 25. listopadu 1992 přijalo Federální shromáždění ústavní zákon č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky. Zákon stanoví, že uplynutím 31. prosince 1992 ČSFR zaniká a jejími nástupnickými státy jsou Česká republika a Slovenská republika.
Tento akt byl okamžitě uznán celým světem. Obě republiky byly 19. ledna 1993 přijaty do OSN. Žádný mezinárodní soud ani vláda nikdy nezpochybnily jeho legalitu. Proto je tvrzení, že Československo bylo rozděleno protiprávně, nesmysl šířený nostalgiky, který se neopírá o fakta a nikdo v celém světě nic podobného neuznává. Pokud mezinárodní právo stojí na sebeurčení národů, pak vznik samostatného Slovenska byl jeho naplněním, ne porušením.
Držet národ v jednom státě proti vůli jeho politické reprezentace a bez funkční dohody o společném fungování by bylo popřením samotného principu, na kterém Československo v roce 1918 vzniklo.
OVĚŘITELNÉ ZDROJE INFORMACÍ
1. Woodrow Wilson: Čtrnáct bodů (8. ledna 1918) - formulace práva národů na sebeurčení 2. Charta OSN, článek 1, odstavec 2 a Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, Helsinky 1975 3. Text Pittsburské dohody (30. května 1918) - příslib vlastní administrativy, sněmu a soudů pro Slovensko 4. Ústavní zákon č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR ze dne 25. listopadu 1992, Sbírka zákonů 5. Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) Sociologického ústavu AV ČR a Inštitút pre verejné otázky (IVO) - výzkumy postojů k rozdělení federace v letech 1992, 2006, 2012 a 2022
© 2026-10/30 V M S
