VLASTENCI MORAVY A SLEZSKA

Listopad 1989 otevřel Moravě a Slezsku dveře, které byly čtyřicet let zavřené. S pádem komunistického režimu se vrátila možnost mluvit nahlas o vlastní zemi, o dějinách moravského a slezského národa a o právu spravovat si své věci blízko domova. Už v prvních dnech po 17. listopadu se v Brně, Olomouci, Ostravě, Opavě, Zlíně, Jihlavě, Prostějově, Šumperku, Třebíči, Uherském Hradišti i v desítkách menších měst a obcí začali scházet Moravané a Slezané, kteří si pamatovali Zemi moravskoslezskou zrušenou v roce 1949. V přeplněných sálech, v hospodách, v aulech univerzit i na náměstích se mluvilo o funkčních zemských úřadech, o moravském a slezském sněmu, o vlastní správě školství, kultury, silnic i vodních toků, o tradici sahající k Markrabství moravskému a Slezskému vévodství. Lidé vytahovali z půd staré zemské mapy, fotografie prvorepublikových zemských poslanců a vzpomínali, jak ještě jejich rodiče vyřizovali stavební povolení nebo sirotčí důchody na zemském úřadě v Brně, ne na ministerstvu v Praze.

V prosinci 1989 vznikla v Brně Společnost pro Moravu a Slezsko. Během několika týdnů se proměnila v politické Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko. Do jeho čela se postavili Boleslav Bárta, brněnský publicista s darem oslovit desetitisíce lidí přímo z pódia, a Jan Kryčer z Ostravy, který vnášel do hnutí zkušenost Těšínska, Opavska i průmyslového Ostravska. Hnutí od počátku zdůrazňovalo tři principy: obnova zemské samosprávy v rámci demokratické federace, návrat k subsidiaritě a respekt k historické kontinuitě moravského a slezského národa. Nešlo o odpor vůči Praze ani o snahu někoho rozdělovat. Šlo o přesvědčení, že spravedlivý stát stojí na silných zemích a že o Moravě a Slezsku mají rozhodovat především Moravané a Slezané. Toto přesvědčení má svou hlubokou oprávněnost. Morava a Slezsko byly po staletí svébytnými zeměmi Koruny české s vlastními sněmy, zemskými vládami, zemským právem a správou. Zemské zřízení zde fungovalo od středověku až do roku 1949 a bylo zrušeno rozhodnutím totalitního komunistického režimu. Moravský a slezský národ tak má historické, právní i morální právo hlásit se k této kontinuitě a usilovat o její obnovu v demokratických podmínkách.

Jaro 1990 přineslo explozi občanské energie. Na moravská a slezská shromáždění přicházeli studenti z Masarykovy a Palackého univerzity, zemědělci z Hané, Slovácka i Horácka, vinaři zpod Pálavy, lékaři z fakultních nemocnic, učitelé z venkovských škol, horníci z dolů Paskov a Darkov, hutníci z Vítkovic a Třince, skláři z Valašska i dělníci ze Zbrojovky, Zetoru a Meopty. V Brně na náměstí Svobody se 1. dubna 1990 sešlo přes sto tisíc Moravanů a Slezanů pod prapory s moravskou a slezskou orlicí. Zaznívaly projevy o zemské tradici, zpívaly se lidové písně z Horňácka, Hrozenkova i Těšínska, lidé skandovali požadavky na obnovu zemského zřízení. Podobné manifestace zaplnily Horní náměstí v Olomouci, prostranství před Novou radnicí v Ostravě, Dolní náměstí v Opavě i náměstí v Prostějově a Kroměříži. Všude bylo cítit, že moravský a slezský národ znovu našel svůj veřejný hlas.

Souběžně běžela petiční akce za obnovu Země moravskoslezské. Podpisové archy ležely na stolech v restauracích, v hospodách na Slovácku i na Valašsku, nosily se po kostelích od Znojma po Javorník, kolovaly na fakultách, v dílnách Zetoru, v šatnách dolů i ve vlacích mezi Břeclaví a Bohumínem. Dobrovolníci objížděli vesnice na kolech, traktorech i autobusy a vysvětlovali, proč má smysl žádat návrat zemského uspořádání. Do léta 1990 připojilo podpis přes šest set tisíc občanů. Bylo to nejmasovější vyjádření vůle moravského a slezského národa od roku 1968 a jasný signál pro politiky v Praze i Bratislavě, že zemská otázka není záležitostí několika historiků, ale statisíců lidí.

První svobodné volby v červnu 1990 tento signál potvrdily. HSD-SMS získalo v moravských a slezských zemích přes deset procent hlasů, v Jihomoravském kraji přes dvacet sedm procent a v Severomoravském přes dvacet pět procent. V některých okresech, jako Hodonín, Uherské Hradiště nebo Šumperk, se hnutí stalo nejsilnější politickou silou. Do Federálního shromáždění zamířilo devět poslanců, do České národní rady šestnáct. Poprvé po desetiletích hájili zájmy Moravanů a Slezanů lidé s přímým mandátem od voličů. Na schůzích parlamentu předkládali návrhy ústavního zákona o zemském zřízení, interpelovali federální i republikovou vládu ve věcech dopravy, školství a kultury, zvali si ministry do výborů a trpělivě vysvětlovali, že samospráva historických zemí je běžná v Bavorsku, Tyrolsku, Dolním Rakousku i ve Slezském vojvodství v Polsku a že funguje ku prospěchu celého státu.

Rok 1991 byl rokem odborné práce a budování institucí. V Brně byl ustaven Moravskoslezský zemský sněm jako občanská platforma sdružující poslance, primátory Brna, Olomouce, Ostravy a Zlína, starosty desítek měst a obcí, rektory Masarykovy a Palackého univerzity, Vysoké školy báňské i Mendelovy univerzity, akademiky, podnikatele, zástupce církví, Matice slezské, Matice moravské i desítek folklorních souborů. Sněm pořádal konference „Morava a Slezsko v Evropě regionů“, na které přijížděli hosté z Mnichova, Vídně, Katovic i Bruselu. Diskutovalo se o kompetencích budoucích zemí: správa středních škol a univerzit, zřizování krajských nemocnic a záchranné služby, údržba silnic II. a III. třídy, správa povodí Moravy, Dyje, Bečvy, Odry a Opavy, péče o zemské památky jako Špilberk, Bouzov, Helfštýn, Hukvaldy či Hradec nad Moravicí, podpora divadel v Brně, Olomouci, Zlíně, Uherském Hradišti a Opavě, podpora folkloru a podpora malého podnikání.

Právníci z právnických fakult v Brně a Olomouci sepsali Návrh ústavního zákona o zemském zřízení, který počítal s obnovením Země moravskoslezské se sněmem voleným v přímých volbách a se zemskou vládou odpovědnou za svěřené oblasti. Ekonomové z Vysoké školy báňské, Mendelovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity v analýzách dokládali, že zemská správa dokáže být efektivnější a levnější než centrálně řízené krajské národní výbory a později i než příliš roztříštěné malé kraje. Argumentovali úsporami z rozsahu, lepší koordinací investic, přirozenými spádovými oblastmi a historicky prověřenými vazbami mezi Brnem, Olomoucí, Ostravou a Zlínem. Jako příklad uváděli právě německé a rakouské země, kde zemské vlády spravují školství, vysoké školy, policii, soudnictví, kulturu i regionální rozvoj a kde občan přesně ví, kdo za co odpovídá. V Opavě proběhl Slezský kulturní kongres, který připomněl specifika Těšínska s jeho jazykovou a konfesní pestrostí, Opavska s jeho zemskou tradicí sahající ke knížatům opavským a Hlučínska, které se po roce 1920 vrátilo k Československu. Na radnicích od Mikulova po Jablunkov se znovu vyvěšovaly moravská a slezská orlice. Obnovily se krojované hody na Slovácku a Hané, jízdy králů ve Vlčnově a Skoronicích, dožínky, stavění májí, zemské výstavy hospodářské a průmyslové. Moravský a slezský národ znovu veřejně ukazoval své symboly, kroje, nářečí a písně. Kultura se stala nositelem sebevědomí a důkazem, že identita Moravanů a Slezanů je živá a tvořivá.

V roce 1992 vrcholila příprava Ústavy České republiky. Poslanci za HSD-SMS pracovali v ústavně-právním výboru České národní rady i ve federálních komisích pro nové státoprávní uspořádání. Po měsících vyjednávání se jim podařilo prosadit, aby článek 99 Ústavy výslovně stanovil, že Česká republika se člení na obce jako základní územní samosprávné celky a na kraje jako vyšší územní samosprávné celky. Byl to návrat principu vyšší samosprávy do ústavního pořádku po čtyřiceti třech letech. Ačkoli konkrétní počet a hranice krajů určil až ústavní zákon č. 347/1997 Sb., samotné ukotvení kraje jako ústavní kategorie bylo přímým výsledkem soustavného tlaku Moravanů a Slezanů z let 1990 až 1992. V prosinci 1992, jen pár týdnů před vznikem samostatné České republiky, se v Brně konalo poslední zasedání Moravskoslezského sněmu před novou ústavou.

Vznik samostatné České republiky 1. ledna 1993 neznamenal konec snah. Bývalí poslanci HSD-SMS, noví starostové zvolení v komunálních volbách 1990 a 1994 a desítky občanských sdružení pokračovali v tlaku na naplnění Ústavy. Vznikaly nové spolky, matice, nadace, muzejní společnosti a vlastivědné kroužky. Folklorní soubory jako Hradišťan, Olšava, Valašský vojvoda, Slezan Český Těšín nebo Opavica jezdily po festivalech doma i v zahraničí a ukazovaly bohatství moravského a slezského národa. Divadla v Brně, Olomouci, Zlíně, Uherském Hradišti a Opavě zařazovala hry moravských a slezských autorů. Vycházela nová regionální média, zpravodaje měst a obcí, historické sborníky a mapy zemských hranic. V roce 1997 přijal Parlament České republiky ústavní zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných celků. V listopadu 2000 se konaly první krajské volby. Na území Moravy a Slezska vznikly kraje Jihomoravský, Olomoucký, Zlínský, Moravskoslezský a část Vysočiny. Nebylo to plné zemské zřízení, po kterém Moravané a Slezané volali v roce 1990, ale byl to návrat volené správy do regionů po půl století a první krok k obnově odpovědnosti blíže občanům.

První dvě dekády krajů přinesly hmatatelné výsledky. Kraje převzaly zřizovatelské kompetence ke středním školám, učilištím, nemocnicím, záchranné službě, domovům pro seniory, muzeím, galeriím a knihovnám. Investovalo se do rekonstrukcí silnic II. a III. třídy, do obchvatů měst, do modernizace železničních tratí, do zateplování škol a nemocnic, do záchrany hradů, zámků a lidové architektury. Moravské a slezské symboly se staly běžnou součástí veřejného prostoru, na krajských úřadech, školách i kulturních akcích. Zároveň ale pokračovala debata, zda je současných čtrnáct krajů konečný a nejlepší stav. Spolky jako Moravská národní obec, iniciativy Za Moravu, Za obnovu Země moravskoslezské, slezské matice, vlastivědné společnosti a stovky místních sdružení pořádaly přednášky, výstavy, besedy se studenty a petiční akce. Připomínaly, že historická Země moravskoslezská měla přirozené centrum v Brně, ucelené povodí Moravy a Odry, hospodářské vazby mezi průmyslovým Ostravskem, univerzitní Olomoucí, vinařským Znojemskem a obuvnickým Zlínskem, a že dnešní kraje tyto přirozené celky administrativně rozdělují.

Posledních šest let, od roku 2020 do roku 2026, přineslo viditelný nárůst zájmu a novou vlnu aktivity. K tradičním spolkům se přidala nová generace Moravanů a Slezanů. Studenti historie, politologie, práva i informatiky zakládají online projekty o dějinách moravského a slezského národa, digitalizují staré zemské mapy, natáčejí podcasty v hanáckém, slováckém, valašském i těšínském nářečí, mapují zemské hranice v terénu a organizují debaty na univerzitách v Brně, Olomouci i Ostravě. Na sociálních sítích mají stránky věnované moravské a slezské identitě desetitisíce sledujících a jejich příspěvky sdílejí mladí lidé od Břeclavi po Jeseník. V komunálních volbách 2022 a krajských volbách 2024 uspěli kandidáti, kteří otevřeně mluví o posílení kompetencí krajů, o rozpočtovém určení daní výhodnějším pro regiony, o slučování krajů na historickém základě a o návratu k zemskému principu. V zastupitelstvech Brna, Zlína, Olomouce, Prostějova, Uherského Hradiště, Šumperka i Opavy se znovu otevírá diskuse o symbolech, o zemských barvách a o tom, jak přiblížit správu lidem.

Přibývá i odborných hlasů. Právníci z ústavně-právních kateder diskutují o ústavní reformě, která by umožnila dobrovolné slučování krajů referendem a vznik země jako vyššího samosprávného celku. Ekonomové z Národohospodářské fakulty i z CERGE-EI poukazují na to, že větší samosprávné celky by zefektivnily čerpání fondů Evropské unie, integrované plánování dopravy, vysokorychlostních tratí, krajských nemocnic a sítě středních škol. Urbanisté mluví o přirozených metropolitních oblastech Brno a Ostrava a o potřebě koordinovat rozvoj v rámci historických zemí. Pokud tento model funguje v Mnichově, Stuttgartu, Vídni i Linci, není důvod, aby nefungoval v Brně a Ostravě. V roce 2023 proběhla v Brně na Právnické fakultě konference „Země v 21. století“ za účasti akademiků, starostů i hejtmanů. V roce 2025 v Opavě hostila Slezská univerzita setkání „Slezsko v Evropě regionů“ s hosty z Katovic, Opolí i Vídně. Obě akce byly plné a měly ohlas i v celostátních médiích.

Třicet sedm let od sametové revoluce ukazuje, že myšlenka zemské samosprávy je živá. Nezmizela po volebním úspěchu v roce 1990. Nezmizela po vzniku krajů v roce 2000. Nezmizela ani v časech, kdy se o ní v Praze nemluvilo. Naopak. S každou novou generací Moravanů a Slezanů dostává novou podobu a novou energii. Pro starší generaci je to návrat k zemským symbolům, k orlici, k zemským barvám, k úctě k předkům a k tradicím moravského a slezského národa.

Moravané a Slezané nešli a nejdou cestou konfliktu. Šli a jdou cestou petic, voleb, odborných návrhů, vědeckých konferencí, kulturní práce, dobrovolnictví a trpělivého vysvětlování. Jejich boj je postaven na přesvědčení, že silné regiony dělají spravedlivý stát. Že rozhodování patří co nejblíže lidem, kteří ponesou důsledky. Že historická kontinuita moravského a slezského národa není fráze do muzea, ale závazek vůči budoucnosti. 

A právě v této víře žije i dnes naděje Moravanů a Slezanů na obnovu plnohodnotné samosprávy Moravy a Slezska. Je to naděje, která má svou hlubokou oprávněnost. Opírá se o více než tisíc let trvající zemskou existenci Moravy a Slezska, o staletí fungující zemské sněmy a vlády, o zemské právo a správu, které byly proti vůli obyvatel zrušeny nedemokratickým režimem v roce 1949. Opírá se o princip subsidiarity uznávaný Evropskou unií, o právo národů na sebeurčení v rámci demokratického státu a o Ústavu České republiky, která vyšší územní samosprávu předpokládá. 

Je to naděje, která se neopírá o nostalgii, ale o konkrétní práci tisíců lidí v obcích, městech, školách, spolcích i na univerzitách. Je to naděje, která roste s každým mladým člověkem, který si dá do profilu moravskou orlici, s každým zastupitelem, který otevře debatu o kompetencích, s každou studií, která ukazuje, že země je přirozený a efektivní rámec pro správu. Neutuchající boj moravského a slezského národa za návrat zemského zřízení trvá v současnosti dál a sílí. Projevuje se v peticích, v komunální politice, v akademické diskusi i v každodenní kultuře. Je veden s přesvědčením, že Morava a Slezsko mají nezpochybnitelné právo spravovat své školy, nemocnice, silnice, řeky i památky s odpovědností a znalostí místa. 

Příběh, který začal v listopadu 1989 na náměstích, v sálech a u podpisových archů, tak pokračuje i v roce 2026. Pokračuje s novými nástroji, s internetem, s daty, s analýzami, s mladými lidmi, kteří programují aplikace o zemských hranicích a točí videa o nářečích. Pokračuje se stejnou nadějí, jakou měli lidé v roce 1990, když zvonili klíči a věřili, že svoboda znamená i právo na vlastní správu. Nadějí, že Morava a Slezsko jednou znovu naplní svou staletou samosprávnou tradici a že o věcech moravských a slezských budou rozhodovat Moravané a Slezané. Protože moravský a slezský národ se nevzdávají a jejich nárok na zemskou samosprávu je historicky, právně i oprávněný!

© 2026-5/31  V M S