VLASTENCI MORAVY A SLEZSKA

Oprávněnost Moravanů a Slezanů žádat nápravu historické křivdy vychází z toho, že jejich země nebyly nikdy dobyté nebo připojené násilím, ale zrušené administrativním rozhodnutím režimu, který už soudy i parlament označily za protiprávní.

 Morava měla od roku 1182 postavení markrabství a to nebyl jen titul. Znamenalo to, že moravský markrabě skládal lenní slib přímo císaři, že Morava měla vlastní zemský sněm složený z pánů, rytířů, preláta a měst, který schvaloval daně, zemskou hotovost a zákony platné jen pro Moravu. Zemské desky moravské v Brně a Olomouci byly nejvyšší pozemkové knihy a zapisovaly se do nich statky, závěti i dluhy, a kdo nebyl zapsán v moravských deskách, na Moravě jako šlechtic neexistoval. Morava měla vlastní zemské právo, které se lišilo od českého, vlastní zemský soud, vlastní berní úřad a od roku 1628 Obnovené zřízení zemské, které platilo až do roku 1848.

I když Habsburkové po Bílé hoře posílili centralismus, Moravu jako zemi nikdy nezrušili. Císařský patent z roku 1782 sice spojil na čas moravsko-slezské gubernium, ale v roce 1849 se země zase oddělily a fungovaly dál. V roce 1861 dostala Morava i Slezsko vlastní zemské ústavy a zvolené zemské sněmy, které rozhodovaly o školství, zdravotnictví, chudinské péči, silnicích a zemských financích. Moravský zemský výbor stavěl Zemskou nemocnici v Brně, Zemský dům, spravoval zemské dráhy a měl vlastní rozpočet oddělený od státního. Tohle všechno platilo ještě v roce 1938.

Slezsko mělo historii ještě volnější. Těšínské knížectví bylo do roku 1918 suverénní léno, kde vládli Piastovci a pak Habsburkové jako těšínští knížata. Opavské a krnovské knížectví mělo vlastní stavy. Po prohrané válce o Slezsko zůstalo Rakousku jen Rakouské Slezsko, ale Vídeň mu nechala statut korunní země. Slezský zemský sněm v Opavě zasedal od roku 1861, měl české, německé i polské poslance a rozhodoval o slezských věcech bez Prahy.

Když v roce 1918 vznikla republika, zemské zřízení převzala. Existovala země Moravská se sídlem v Brně a země Slezská se sídlem v Opavě. Každá měla zemský výbor, zemského prezidenta jmenovaného vládou a zemské zastupitelstvo volené lidmi. Země vydávaly zemské zákoníky, měly zemské úředníky a zemský majetek. V roce 1927 přijalo Národní shromáždění zákon o organisaci politické správy, který od 1. prosince 1928 spojil Moravu a Slezsko do země Moravskoslezské. Pro Slezany to byla ztráta, pro Moravany posílení, ale pořád šlo o zemi s právní subjektivitou. Zemský úřad v Brně řídil území od Dačic po Mosty u Jablunkova, měl odbory pro školství, zdravotnictví, sociální péči, zemědělství a veřejné práce. Země Moravskoslezská postavila ve třicátých letech silnici z Brna do Ostravy, financovala nemocnice, starala se o zemské muzeum a zemskou galerii.

Ten stav ukončil až zákon číslo 280/1948 Sb. o krajském zřízení, který přijalo Národní shromáždění po únoru 1948, kdy už v parlamentu neseděla opozice a o moci rozhodovala KSČ. Zákon zrušil země k 31. prosinci 1948 a od 1. ledna 1949 je nahradil devatenácti kraji. Neproběhlo referendum, nehlasovaly o tom zemské zastupitelstva, neptal se nikdo občanů. Zemský národní výbor v Brně byl rozpuštěn, zemský majetek v účetní hodnotě přes dvě miliardy korun byl bez náhrady převeden na stát a nové kraje. Budova Nového zemského domu v Brně připadla KNV Brno, zemské nemocnice se staly krajskými, zemské dráhy převzaly ČSD.

Hranice nových krajů záměrně nerespektovaly zemské hranice. Jihlavsko a Dačicko dal komunistický režim ke kraji Jihlavskému a později Jihočeskému, čímž odřízl kus Moravy k Čechám. Vsetínsko a Valašskomeziříčsko bylo rozděleno mezi kraj Gottwaldovský a Ostravský. Těšínsko rozsekli mezi okresy a zrušili jeho celistvost. Cíl byl jasný, rozbít historické zemské vědomí a vytvořit nové regionální identity navázané na KSČ a krajské sekretariáty.

Proto Moravané a Slezané mluví o křivdě. Argumentují tím, že zákon z roku 1948 byl součástí poúnorové likvidace demokracie, stejně jako zákon o znárodnění, zákon o zřízení táborů nucené práce nebo zákon o tiskové cenzuře. Všechny ty normy byly po roce 1989 označeny za projevy komunistické zvůle a mnohé byly zrušeny nebo rehabilitovány. Jen zrušení zemí zůstalo v platnosti.

V roce 1990 Federální shromáždění přijalo zákon číslo 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích a zákon číslo 119/1990 Sb. o soudních rehabilitacích, kterými se napravovaly křivdy na jednotlivcích. Moravské hnutí tehdy tvrdilo, že stejnou logiku je třeba použít i na křivdu kolektivní, na zrušení země. V roce 1991 se ve sčítání lidu poprvé po šedesáti letech mohlo přihlásit k moravské národnosti a udělalo to milion tři sta šedesát tisíc lidí. To bylo šestnáct procent obyvatel státu. Ve volbách 1992 kandidovalo HSD-SMS s hlavním bodem programu obnovit zemské zřízení a získalo pět celých devět procent hlasů, čtrnáct poslanců v České národní radě a sedm ve Federálním shromáždění. Získalo tím demokratický mandát jednat o nápravě.

Jenže tehdejší ČNR místo toho přijala ústavu, která země neobsahuje, a v roce 1997 zákon o krajích, který zabetonoval stav z roku 1949 s drobnými úpravami. Zastánci nápravy proto říkají, že je tu trojí legitimita. Historická legitimita, protože země existovaly nepřetržitě od dvanáctého století do roku 1948 a byly zrušeny nedemokraticky. Demokratická legitimita, protože v roce 1991 a 1992 se statisíce lidí vyslovily pro obnovu a dodnes se ve sčítání k moravské a slezské národnosti hlásí přes půl milionu lidí. A právní legitimita, protože Ústavní soud ve svých nálezech opakovaně řekl, že komunistický režim v letech 1948 až 1989 byl nelegitimní a jeho mocenské akty je třeba posuzovat touto optikou.

Když se vracely ukradené domy, když se omluvilo za vyhnání sedláků, když se rehabilitovali vězni, měla by se rehabilitovat i země, protože země je taky právnická osoba veřejného práva, která byla zrušena bez právního důvodu. Náprava, kterou žádají, nemá podobu separatismu. Nikdo z hlavních proudů moravského a slezského hnutí nechce odtržení od republiky. Žádají návrat k zemskému principu, tedy aby Ústava ČR uznala Moravu a Slezsko jako země, aby měly vlastní zemská zastupitelstva volená přímo občany, aby měly zákonodárnou iniciativu v zemských věcech, aby měly vlastní daňové příjmy a aby se rozhodovalo o regionálních školách, nemocnicích, silnicích druhé třídy a kultuře na zemské úrovni, ne na ministerstvu v Praze.

Argumentují tím, že Bavorsko, Bádensko-Württembersko, Katalánsko, Skotsko, Jižní Tyrolsko nebo Valonsko mají vlastní parlamenty a nikdo to nebere jako rozbití Německa, Španělska, Británie, Itálie nebo Belgie. Naopak to ty státy drží pohromadě, protože lidi mají pocit, že o sobě rozhodují. Ekonomicky poukazují na to, že centralizace po roce 1949 přesunula sídla bank, pojišťoven, podniků a úřadů do Prahy. Brno přišlo o zemské ředitelství drah, pošt, finanční ředitelství i zemskou banku. Ostrava přišla o báňské ředitelství. Dnes se osmdesát procent firem s obratem nad miliardu daní v Praze, i když vyrábí ve Zlíně nebo v Třinci. Země by podle nich měly právo na podíl z daní vybraných na jejich území, aby mohly financovat vlastní rozvoj bez dohadování s Prahou.

Kulturně jde o to, že zrušením zemí se přerušila institucionální paměť. Zemské muzeum, zemská galerie, zemský archiv ztratily zřizovatele, který měl k Moravě vztah. Kraj Vysočina řeší zároveň Havlíčkův Brod a Telč, i když jedno je historicky Čechy a druhé Morava. Kraj Moravskoslezský řeší Jeseník i Jablunkov, i když Jesenicko je Sudety a Jablunkovsko Těšínsko. Země by vrátily správu do přirozených historických celků.

Proto Moravané a Slezané tvrdí, že náprava křivdy není výsada, ale narovnání. Nechtějí víc než měli jejich dědové do roku 1948. Chtějí, aby se o zrušení zemí rozhodlo demokraticky, ne dekretem totalitní moci. A dokud se to nestane, budou tu žít s pocitem, že jejich země existuje v historii, v srdci a v kultuře, ale ne v zákonech, a že to je křivda, kterou slušný stát má napravit.

© 2026 V M S