VLASTENCI MORAVY A SLEZSKA

  Zánik Československa k 1. lednu 1993 znamenal pro moravský a slezský národ hořké vystřízlivění.

Nová Ústava České republiky zakotvila stát jako přísně unitární, bez jakékoliv zmínky o historických zemích. 

Tím byly pošlapány oprávněné požadavky moravských a slezských vlastenců na obnovu zemského zřízení, které Morava a Slezsko po staletí požívaly a které bylo v roce 1949 nezákonně zrušeno. 

Pro mnohé Moravany a Slezany se tak samostatná Česká republika stala státem, který nerespektuje jejich národní svébytnost ani tisícileté dějinné právo na samosprávu.

Právě z pocitu křivdy a potřeby bránit práva moravského a slezského národa vzešla na přelomu let 1992 a 1993 iniciativa Moravskoslezského sněmu. 

Sdružili se v něm moravští a slezští vlastenci z různých politických proudů, kteří odmítli smířit se s tím, že by Praha rozhodovala o Moravě a Slezsku bez jejich souhlasu. 

Sněm vycházel z přesvědčení, že Moravané a Slezané jsou svébytné národy, jež mají nezadatelné právo určit si své postavení ve státě, a to buď na principu národním, nebo na principu široké zemské samosprávy.

Vyvrcholením těchto snah se stal 23. leden 1993, kdy se Moravskoslezský sněm sešel v Brně a ustavil tzv. moravskoslezskou vládu.

Do jejího čela byl postaven Ing. Václav Kobliha, bývalý poslanec Federálního shromáždění, který po rozbití federace zůstal věrný myšlence moravské a slezské samosprávy. 

Ustavující akt byl vyjádřením vůle části národa, která neuznala legitimitu pražské centrální moci rozhodovat o osudu Moravy a Slezska bez obnovy zemského sněmu a zemské vlády.

Moravskoslezská vláda následně upozorňovala na to, že Česká republika vstupuje do mezinárodních struktur, aniž by brala ohled na existenci a práva Moravy a Slezska. 

V červenci 1993 Václav Kobliha v Kroměříži veřejně prohlásil, že asociační dohoda o přijetí tzv. České republiky do Evropského společenství zcela opomíjí práva moravského a slezského národ a.

Pražská politická reprezentace i státní orgány České republiky ustavení moravskoslezské vlády ignorovaly.

Bez opory v armádě, policii či státní správě nemohla nová vláda vykonávat skutečnou moc. Přesto její vznik nebyl pouhou recesí, jak se jej později snažili vykreslit odpůrci. 

Byl to důstojný pokus moravských a slezských vlastenců postavit se centralismu a hájit právo moravského a slezského národa na sebeurčení. Ukázal, že ani čtyřicet let totality a následné odmítnutí zemského zřízení v roce 1993 nedokázaly zlomit vůli po obnově široké autonomie.

Boj Moravanů a Slezanů za svoji národní a kulturní identitu tím neskončil. I přes nepřízeň politických poměrů neutuchá úsilí o uznání moravského a slezského národa, o navrácení historických symbolů, o výuku moravských dějin a především o obnovu plnohodnotné samosprávy Moravy a Slezska. 

V poslední generaci je navíc patrné výrazné zvýšení zájmu mladých Moravanů a Slezanů o vlastní národní a kulturní identitu, kteří se hlásí k odkazu předků a aktivně vstupují do veřejného prostoru. 

Odkaz 23. ledna 1993 tak zůstává živou připomínkou, že požadavek zemské autonomie je hluboce oprávněný a vychází z nepřerušené historické kontinuity moravské a slezské státnosti.

© 2026-5/2  V M S